Jedno pokolení
Jedno pokolení
Společenský román, zachycující prostředí vysokoškolských studentů, má zajímavou historii vzniku. Nor psal na popud Karla Čapka do Lidových novin sérii článků o životě pražských vysokoškoláků, v roce 1927 vyšly s ilustracemi Františka Muziky i knižně jako Sloupky o studentech. Autor tu líčí život ve studentské koleji v Praze na Letné, které se všeobecně přezdívalo Kolonka. Vychází přitom z vlastních zkušeností, sám totiž v tomto dnes už neexistujícím areálu během svých studií bydlel. Všímá si ubytování, stravování, studijních zvyklostí, společenského života i finanční nouze mladých lidí. Jeho pohled nepostrádá humor, ale nevyhýbá se ani tabuizovaným tématům, zejména při otevřeném líčení dívčích návštěv na chlapecké koleji. Nor při tom jasně vyjadřuje svůj postoj, je proti zákazům a celkově propaguje co nejvíce svobody a co nejméně vězeňského dozoru. Tato otevřenost při líčení studentské erotiky vyvolala kontroverzní reakce a za otištění sloupku „Ženská návštěva“ v novinách byl dokonce Nor z koleje vyloučen.
První ze sloupků knižního vydání začíná slovy: Nikdy nebylo psáno dosti o studenstvu. A nikdy nebude o něm dosti psáno. Neboť studenstvo je hmota velmi tvárlivá a proměnlivá. (s. 7), na závěr celé knížky pak autor prohlašuje Ale chci zde jen každého znovu ubezpečit, že ani já tímto nemluvím o studentech naposled. (s. 58). Nor svůj slib splnil a v roce 1931 vydal v pražském nakladatelství Sfinx obsáhlý román Jedno pokolení, který rozvíjí mnohá témata novinových článků. Začíná situací, kdy do Prahy na studia přijíždí ze vzdáleného venkova Valoš Juren, je přitom zaskočen zběsilým ruchem velkoměstských ulic i divokostí studentského mejdanu, který hned absolvuje. Také Juren je ubytován v letenské Kolonce, střídá pokoje a seznamuje se s dalšími a dalšími kolegy. V románu se postupně představují různé typy studujících, jsou tu premianti i bohémští výtvarníci nebo začínající básníci, kteří tráví dny i večery po kavárnách. Nechybí vysokoškoláci, jež prožívají školní i existencionální krize, anebo končí v alkoholickém zoufalství:
A tehdy právě počala poslední etapa Lunčíkova opileckého řádění, které bylo nejhorší, neboť Lunčík byl nyní na všecko a ke všemu sám, nebylo kamarádů, nebylo komu by si mohl požalovat, pobrečet a pokňourat. Pil-li ve své komoře sám, vedl zoufalé samomluvy, naříkaje, že je ztracená existence, člověk vyplivnutý generací, dnešní pokolení ho neuznává, ačkoli samo není lepší, na všechno se vykašlat, ale ani na to není už energie, není sil, není moci. (s. 166–167)
Mnohé pasáže mají nepochybně i dokumentární hodnotu, ukazují i politické a názorové sklony studentů ve dvacátých letech 20. století a jejich sociální problémy. Hlavní zápletka románu je ovšem milostná, Nor líčí Jurenovu prudkou vášeň k mladičké Gretce i její pohasínání, zároveň vnáší do příběhu aktuální a zamlčované téma potratů, naturalisticky drsné líčení zákroku, který ukončí těhotenství dívky je jedním z nejvypjatějších míst románu.
Nor zobrazuje sexuální nevázanost, divoké flámování i psychické zhroucení mladých lidí, vrcholící sebevraždou. Román místy vyslovuje radostnou životní energii studentů, ale jako celek vyznívá spíše kriticky vůči jedné generaci, neukotvené a hledající si místo v meziválečné společnosti. Horečnatá snaha užít si života se týká chlapců i dívek:
Musila však mít zaneprázdnění, neboť filosofická fakulta jí dávala málo zábavy. Její studium bylo zřejmě jen vedlejší a pouhým důvodem k tomu, aby byla v Praze. Jednoho dne, jak Marie Terezie najisto počítala, se výhodně provdá a celé studium bude na hadry a pro kočku. Do té doby nechť něčeho užije. Mládí je jen jedno a všecky děvčata z dnešní generace jsou prý téhož mínění. (s. 238)
Román má i groteskní polohy, v několika silných scénách se karikuje kavárenský literární život. Student a básník Rozmajzl vezme Jurena do kavárny, kde se na něj obrací těmito slovy:
To je právě tvoje plus, že nejseš literát. Tady je to tak votrávený vod samých literátů, že jinej člověk tu je vítán jako bůh. Ale člověk si nemůže vodříc té blbosti, aby sem chodil. Zapácháme tu celej den. Nic se tu nedělá, jenom se věčně kecá a pomlouvá. To máš horší než děvečky, tyhlety básníky –“ řehtal se – „já nevím, z čeho žijem. Pořád se jen flákáme, pijem černou kávu a vono nám to stačí k živobytí i k básnění. Čert aby tomu rozuměl, pochopit to nemůžeš. (s. 213)
Závěr románu vyznívá kriticky vůči velkoměstu, které přináší rychlé vzruchy, ale po nich jen pocit marnosti a otupělost. Nor tak v mnohém navazuje na román Viléma Mrštíka Santa Lucia (1893). Ten bývá řazen k tzv. románům ztracených iluzí a líčí rozčarování a tragický konec mladého muže na studiích v Praze.
Norův text nemá jednu ucelenou vypravěčskou linii, což je dáno i tím, že původně vycházel na pokračování v novinách. Jeho účinnost nespočívá ani tak v celku jako spíše v jednotlivých scénách, líčených autenticky, reportážně i s citem pro atmosféru místa. Připomeňme, že studentský život tvoří jednu ze dvou linií také v Norově raném díle Rozvrat rodiny Kýrů. Přestože Jedno pokolení vyvolalo dosti rozporuplné, někdy velmi kritické reakce, stalo se jedním z nejúspěšnějších děl A. C. Nora, o čemž svědčí sedm vydání (to poslední se uskutečnilo dokonce v období normalizace, kdy byl spisovatel v nemilosti). Pro Knihovnu K. E. Macana vznikla také audioverze románu.
Autor o díle
Bylo mi vytýkáno, že líčím studentskou mládež v Jednom pokolení příliš černě, pesimisticky. Rád bych řekl, že myslím, že líčím tuto mládež věrně – aspoň podle toho, co jsem sám kolem sebe viděl a zažil. Nechtěl jsem zkreslovat ani přebarvovat. (Jak vzniká literární dílo 1935, s. 53)
Napsali o románu
…byl jsem z těch, kdož mu sedli na lep, z těch, kdož tehdy přivítali Nora jako veliký a významný talent – i mám dnes povinnost povědět hlasitě své úplné zklamání, když denní kritika nekoná svou povinnost a zachází i nadále s Norem v rukavičkách […] Jedno pokolení je přímo spoušť banality básnické, umělecké, jazykové. Kniha několika otřelých scén, které jsi dávno četl v silnějším výraze u četných moderních romanopisců… (F. X. Šalda, Šaldův zápisník IV, 1932, s. 146–147)
„…vzhledem ke společenským poměrům první republiky, šlo o velmi otevřené poznání, jež na čtenáře mohlo působit přitažlivě, bez ohledu na umělecké nedostatky této knihy.“ (Jiří Urbanec, Čtení o A. C. Norovi, 2003, s. 73)
Jan Malura
Historie prohlížení
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace
IČO: 00100579
Prokešovo náměstí 1802/9, Ostrava 70200
596 118 881-2 poradna@msvk.cz